Chléb je základ života, pivo je život sám. (anglické přísloví)
Sladovnictví a pivovarnictví patří k Prachaticím odnepaměti, stejně jako Zlatá (nebo také Solná) stezka, která městem přímo procházela. Ze zdejšího skladu soli a vybírání mýta pak město bohatlo a zalidňovalo se. Slad se po polovině 14. století stal pro prachatické měšťany důležitým obchodním artiklem, který se zde připravoval a vozil až do Bavor, Podunají a Záalpí. Menší část sladu se pak používala na lokální výrobu piva. Prvními zdejšími várečníky byli měšťané.
Přesný počátek prachatického pivovarnictví nelze doložit, ale pivo se zde s určitostí vařilo už v roce 1379, kdy je písemně doloženo, že tehdejší vyšehradský probošt a kancléř Království českého městu vracel „dvě varné pánve, jež jim protiprávně odňal“. Nerušeně se vařilo až do husitských válek. Město bylo však roku 1420 husity přepadeno a vypáleno. Husitská doba také ukončila letitou vládu vyšehradské kapituly nad městem.
Roku 1436 byly Prachatice prohlášeny za královské město. A už v polovině 15. století je ve městě evidováno na třicet mistrů sladovnického řemesla. Přesto úroveň a význam města kolísaly, protože jeho běh ovlivňovala průchodnost nebo neprůchodnost Zlaté stezky. Město se tak často dostávalo do zástavy, což trvalo až do 17. století. Nejvíce se do historie města otiskla v této době správa rodem Rožmberků, kteří zde také v době svého stoletého panování založili okolo poloviny 16. století pivovar. Pivovar vznikl původně na Drslavickém panství, ale Prachatice se nakonec jevily jako lepší lokace, jako nejvhodnější místo byl pak zvolen tzv. Bartošův mlýn.
V produkci piva nemělo město Prachatice v 16. století v okolí konkurenci, dodávalo i na Volarsko a do vsí a krčem samotných Rožmberků. Vznik panského pivovaru nakonec způsobil, že se různé městské pivovarské provozy sloučily pod jednu střechu, aby mu mohly lépe konkurovat. Jako místo nového měšťanského pivovaru byl zvolen patricijský dům uprostřed východní strany náměstí. Podle jednoho z dávných vlastníků nese dům dodnes označení „Rumpálovský“, nebo též „Rumpálův.“ Pivovar zde podle pramenů oficiálně vznikl roku 1569. Roku 1601 město Prachatice od posledních zástavních majitelů, Rožmberků, konečně vykupuje císař Rudolf II. Ten také za své vlády Prachaticím potvrzuje statut královského města a prachatickým měšťanům právo várečské.
Konflikt mezi českou šlechtou a Habsburky, který přerostl v 30letou válku, však rozkvět města zastavil. Město se totiž postavilo na stranu císaře, po dvojím obléhání Marradasovým a poté Buquoyovým vojskem, bylo nakonec dobyto a vydrancováno císařským vojskem a při konečném zúčtování připadlo Eggenberkům. Z hrdého královského města kleslo na úroveň města poddanského a začal jeho úpadek. Stejně se vedlo i pivovarnictví. Ve městě byly sice i nadále dva provozy, ale ten vrchnostenský (nyní eggenberský a od roku 1719 schwarzenberský) postupně získával navrch a byl neustále vylepšován. Měšťané mohli své pivo šenkovat pouze ve městě a i zde jim konkuruje pivo knížecí.
V 19. století se situace začíná obracet. Při velkém požáru města v roce 1832 sice zčásti vyhořel také původní měšťanský pivovar, při přestavbě však došlo i k jeho rozšíření a jedna z jeho provozních částí (ležácký sklep) musela dokonce být přesunuta mimo městské jádro. Blízký schwarzenberský pivovar, který shodou okolností vyhořel už v 17. století, navíc přestával být pro vrchnost dostatečně perspektivní, a tudíž pro měšťanský pivovar už nepředstavoval silnou konkurenci.
S technologickým pokrokem typickým pro 19. století se při vaření piva začala v měšťanském pivovaru zavádět technologie spodního kvašení, která vyžadovala více prostoru. Pivovar stísněný okolní zástavbou tak přestával vyhovovat. Nový začal vznikat na přelomu 60. a 70. let 19. století a pro jeho stavbu bylo vybráno místo v bezprostřední blízkosti města, dostupné Píseckou branou, v jehož blízkosti navíc vyvěral přírodní pramen vody. Roční produkce měšťanského pivovaru na konci 19. století byla 8-9 000 hl svařeného piva. Provoz byl ruční a pivovar i díky rostoucí konkurenci v okolí mírně stagnoval.
Na samém konci 19. století postihuje v roce 1899 Schwarzenberský pivovar další požár, v jeho historii už poslední. Prachatickou panskou tradici výroby piva už se po něm obnovit nepodařilo. Objekt knížecího pivovaru začal fungovat jako sklad a stáčírna piva a tuto funkci si zachoval vlastně až do 90. let 20. století. Měšťanský pivovar konečně vyvádějí ze stagnace pozdního 19. století sládkové Theodor Rotter a hlavně domácí Alois Salomon. Po požáru Schwarzenberského pivovaru zůstává měšťanský pivovar jediným ve městě a ještě před 1. světovou válkou zavádí konečně strojní pohon.
Prachatický pivovar pak překonává 1. světovou válku i hospodářskou krizi 30. let. V konkurenčním boji si však nevede příliš dobře. Po 2. světové válce je vysídleno zdejší německé obyvatelstvo, město se vylidňuje, ztrácí na síle a hospodářsky upadá. To se odráží i na pivovaru, který po všech historických útrapách nakonec nepřežije komunistický převrat a roku 1949 je v něm s konečnou platností ukončen provoz.
Už když se měšťanský pivovar stěhoval ve 2. polovině 19. století z centra města, dávali někteří lidé kvůli tradici a originalitě stále přednost původní klasické „malovýrobě“ a obraceli se proto tehdy ke konkurenčnímu schwarzenberskému pivovaru. V dnešní době se tento trend vrací. Česká republika zažívá doslova pivní revoluci. Touhu po nevšedních a kulinářských zážitcích v Prachaticích od srpna 2015 uspokojuje Pivovar Prachatice.
